Vila Helenka
V ulici Na Václavce č. 30 stojí nádherná secesní atraktivní Vila Helenka, kterou si zde pro sebe v roce 1903 postavil stavitel Alois Korda. Její výstřední tvary a výzdoba vyniknou obzvlášť ve srovnání s rovněž čistě secesní vilou U Bednářů, postavenou stejným autorem o rok později, avšak ne v tak extravagantním pojetí. Vilu U Bednářů najdeme hned pod Helenkou, ale orientovanou už do ulice U Nikolajky. Helence vévodí monumentální nárožní věž se širokou, přesahující plochou střechou, navíc zvýrazněnou velkými kruhovými okny a malými vyřezávanými balkónky. V nedávné době byla vila zrekonstruována do původní barevnosti a původního stylu. Průčelí je ztvárněno Františkem Koblihou. Ve štítě vily směrem do ulice jsou sluneční hodiny a na boční fasádě směrem do zahrady dominuje postava anděla s velkými rozepjatými křídly
Zdroj: https://www.prahaneznama.cz/praha-5/smichov/na-vaclavce/
-
Vila Helenka
-
Vila Helenka
Vila Václavka
Hned nad vilou Helenka stojí neorenesanční vila Václavka, podle které se jmenuje celá ulice. Obě vily Helenka a Václavka postaveny stejným stavitelem Aloisem Kordou a ve stejném roce, i když Václavka vypadá, jako by pocházela úplně z jiné doby. Proč se stavitel Korda u vily Václavka č. 32 vrátil od tehdy moderní secese zpět k již překonanému historismu, není známo. Snad na přání majitele pana Bělouška, známého smíchovského rodáka a restauratéra, který zde hned od počátku začal provozovat vyhlášenou “Bělouškovu zahradní restauraci na Václavce”. Původně zájezdní hostinec se začal stavět v roce 1898. V roce 1905 už první hosté hostince obdivovali panorama města z vyhlídkové terasy. Díky poloze vyhlášené Bělouškovy zahradní restauraci na Václavce shlíželi na Prahu z kopce – přes zelené koruny stromů. Za první republiky si tu mohli také zatančit na zahradním tanečním parketu nebo navštívit představení ochotnického spolku. V restauraci se hrály karty, a protože vášnivým karbaníkům byla často v patách četníci, měl podnik zadní východ. Restaurace na Václavce zkrátka žila a byla vyhlášená široko daleko.
Manželé Bělouškovi, kteří ve vile nakonec také bydleli, byli skutečně renesanční lidé – pořádali zde střelecké závody. Důkazem o střeleckých aktivitách (Antonína) Bělouška je jeho fotka na table smíchovské Střelecké jednoty z roku 1932. Bělouškovi dokonce vlastnili fotbalové mužstvo. Kromě restaurace provozovali na Smíchově také továrnu, kde se vázaly knihy. Nakonec se ale hypotéka na dům stala pro rodinu takovou zátěží, že byli Bělouškovi nuceni prodat terasovité parcely pod vilou.
Restaurace na Václavce měla své štamgasty i v dobách, kdy v Čechách vládli komunisté. Ostatně – stala se útočištěm těch, kteří se ze smutku nad tehdejší situací chodili „vyhrát“ na kytaru a „vyzpívat“. Scházeli se tu pravidelně každou středu a čtvrtek. Za minulého režimu hospoda chátrala, a stejně tak celý objekt. Byl typickou ukázkou „vybydleného“ domu.
V roce 1994 získal vilu nový majitel. V témže roce se tu také točil film Příliš hlučná samota podle knihy Bohumila Hrabala, a tak tu své herecké umění předvedli (a pravděpodobně i zapili pivem) například Philippe Noiret nebo Rudolf Hrušínský. Od roku 1996 v restauraci probíhala první rekonstrukce interiérů. V současné době jsou vila i restaurace znovu v plném lesku. Václavka má bohatě zdobenou sgrafitovou výzdobu s motivy z české historie, takže tu najdeme povídání o knížeti Břetislavovi I., Přemyslu Oráčovi nebo kněžně Libuši.
Zdroj:
https://www.navaclavce32.cz/
https://www.prahaneznama.cz/praha-5/smichov/na-vaclavce/
-
Václavka
-
Václavka
Vila Na Václavce 15
vila Na Václavce 15
Naproti vile Václavka stojí dům, jehož autorem je Berthold Schwarz, německy hovořící pražský židovský architekt působící na území České republiky. Jeho nejvýznamnější stavby jsou sanatoria (Schneiderovo, Gottliebovo, Záhorského a Jerie, na Vinohradech), rodinné domy (Klánovice, Liberec, Bělehrad) a československý veletržní pavilon v Tel Avivu, činžovní dům v Praze XIV, dnes Praha 4 – Nusle, Na Dolinách 47. Dále navrhl Rosenbaumův obchodní dům v Praze na Národní třídě a Friedmanovu vilu v Nuslích.
Dům nechal postavit inženýr Maxmilián Rohatýn (1882-1940) pro svou rodinu. Jeho manželka Irma Rohatýnová (1886-1942), rozená Reimannová, pocházela z kladenské židovské rodiny Reimannů. Její
sourozenci Elsa, František a Egon zahynuly jako oběti holocaustu, jediný bratr Antonín Reimann, později Raymond, přežil díky emigraci do USA, kde se stal slavným architektem.
Irma se se svým mužem seznámila v Praze, kde pracovala jako úřednice. Svatbu měli v roce 1910, v roce 1912 se jim narodila dcera Marie a v roce 1914 syn Pavel, dcera Marie ale ve věku 13 let zemřela v podolské nemocnici, manželé se se ztrátou dcery velmi těžce vyrovnávali. V roce 1926 se jim narodilo třetí dítě, dcera Alena, kterou ale nečekal dobrý osud. Maxmilián Rohatýn založil s Jakubem Meisnerem obchodní společnost, která se zabývala výrobou a prodejem strojů, strojních zařízení a technických potřeb. Firma měla sídlo v Karlíně v tehdejší Vítkově ulici 19. Irma jako jedna z mála žen v tehdejším Československu měla od roku 1930 řidičský průkaz. Po vyhlášení protektorátu se situace rodiny změnila. V březnu 1939 dostal syn Pavel souhlas s vystěhováním do USA. V létě 1939 žádala Irma a dcera Alena o vystěhovalecký pas do USA, ale nebylo jim vyhověno. Po vyhlášení války Polsku v září 1939 upřednostňovali USA občany ohroženého Polska. V srpnu 1940 zemřel otec rodiny Maxmilián Rohatýn, Irma zůstala s dcerou Alenou na všechno sama. Firma Meisner a Rohatýn se dostala, jako židovský majetek, do německé správy. Finanční prostředky rodiny byly vázány v bance, bez možnosti přístupu. Irma, jako Židovka, musela odevzdat svůj řidičský průkaz. 30.7. 1942 byly obě transportovány do Terezína. následně byly 20.8.1942 převezeny do Rigy, kde obě zahynuly. V životopisné knize Antonína Raymonda, bratra Irmy, který jediný z rodiny přežil holocaust a zemřel přirozenou smrtí, zůstala vzpomínka na Irmu jako na nejkrásnější a nejinteligentnější bytost, kterou kdy poznal.
Antonín Reimann, později Raymond (1888-1976), odešel před válkou do USA, kde se stal světoznámým architektem. V meziválečných letech pracoval v Japonsku jako zaměstnanec architekta Franka Lloyda Wrighta. Poté se osamostatnil a založil vlastní architektonické studio. V roce 1920 pracoval v Japonsku jako honorární konzul Československé republiky v Tokiu. Po válce v roce 1946 se vrátil do Japonska s generálem MacArthurem. V poválečné době zde vytvořil mnoho významných staveb. Budova Gunma Music Center dostala nejvyšší ocenění v Japonsku a byla zařazena na seznam staveb symbolizujících japonskou architekturu 20. století.
Zdroj: Antonín Raymond a Reimannové: Osud židovské rodiny ve XX. století / Irena Veverková
https://cs.wikipedia.org/wiki/Berthold_Schwarz